5 vyslanců - 3 otázky - 5 perspektiv: dnes s vyslankyní Ivou Procházkovou

Rozhovor s Ivou Procházkovou, vyslankyní Literatury pro děti a mládež.

1. Co vás motivovalo k tomu stát se vyslankyní literatury pro děti a mládež v rámci hostování České republiky?

Léta, která jsem strávila v době totality v západním Německu, kam jsem z politických důvodů z Československa emigrovala, mi jasně ukázala, jak blízko si obě země po stránce  kulturní jsou. V mém oboru, tedy literatuře pro děti a mládež, jsem tu blízkost pociťovala zvlášť silně. Témata, o kterých jsem psala s důvěrnou znalostí českých dětí, oslovovala i německé čtenáře, s mými knižními protagonisty se byly schopné identifikovat i německé děti a dospívající. A netýkalo se to jen mé vlastní práce. České knížky, filmy a seriály pro děti byly v Německu – jak východním, tak západním – známé a oblíbené. To mi dodávalo sebedůvěru dál psát a plnit jakousi úlohu prostředníka mezi našimi zeměmi. Ten úkol neskončil ani po politických změnách v devadesátých letech. Naopak, teď když žádná cenzura a žádná restrikrivní moc nemůže knižní tvorbu omezovat, je o to důležitější dávat právě malým čtenářům možnost přesvědčit se, že jejich sousedé myslí a cítí podobně jako oni a že rozdíly, které mezi námi jsou, mají pozitivní charakter, nebudí obavy, ale naopak obohacují evropské povahové a kulturní spektrum.

 

2. Proč vás lákalo právě toto téma?

Literatura pro děti je z mého pohledu základem čtenářské gramotnosti. Děti, které rády čtou, budou s největší pravděpodobností číst i jako dospělí. Chceme-li, aby Evropa byla vzdělaná a sečtělá, musíme o to aktivně usilovat ve všech oblastech, které existují. Sama literatura jich nabízí celou řadu od obrázkových knih přes fiktivní příběhy a literaturu faktu až po komiksy.

 

3. Jaké impulzy by mělo hostování České republiky přinést české literární scéně?

Zaprvé větší sebedůvěru a odvahu měřit se s literární scénou v jiných, třeba větších  zemích. Zadruhé ověřit si, že témata, která české autorky a autoři zpracovávají, rezonují i za našimi hranicemi. A konečně zatřetí, vzbudit v zahraničních nakladatelstvích zájem o překlady z češtiny, kterých je zatím spíš pomálu.

 

Foto: David Konečný