Postřehy Jaromíra Typlta

Již včera se Jaromír Typlt navrátil ze své měsíční rezidence v Lipsku. Jak právě on odpověděl na tři otázky, které klademe rezidentům po skončení jejich pobytu?

 

Když jdu Lipskem, tak vidím ... mnohé, co už záhy zmizí a na co se bude jen vzpomínat. Jedinečnou městskou divočinu, která nutně padne za oběť obvyklému osudu velkoměsta: vše se postupně opraví, vyčistí, naleští a draze pronajme. Ale zatím tu pořád ještě zaznamenávám překvapení na každém kroku. Všechny ty výrazně posprejované a pootevřené dveře, za kterými je možná zajímavý bar a možná jen útočiště bezdomovců, zvenčí to zatím těžko rozlišit... Všechny ty nepravděpodobné výlohy, občas vlastně soukromé galerie, jako u jednoho vetešnictví, které spíš než cokoliv k prodeji nabízí přehlídku prapodivných přístrojů a tvorů naložených v lihu. Zajímavě oživené továrny, ale i příjemně zpustlá místa s divoce bující vegetací. Já, protože jsem tu jen nakrátko, vím, že se s tím vším loučím už ve chvíli, kdy to vidím poprvé. Ale tuší stálí obyvatelé Lipska, že se s tím loučí?

 

Když pozoruji lidi ve městě  ... rád bych věděl, jestli také vnímají temné řinčení toho nejhlubšího zvonu, který se zvukem podobá spíš gongu. Jestli se také někdy zastaví a zaposlouchají.

 

V mé práci mě inspirují ... skoro až nepravděpodobná setkání, která by se mohla právě tak dobře odehrát ve snu jako ve skutečnosti. Slova náhodně zaslechnutá na ulici. Souvislosti ještě včera netušené a najednou tak zřejmé. Tarotová karta v pravou chvíli položená na stůl u vedlejšího stolu v kavárně.

Foto: Apolena Typltová