Postřehy Petra Borkovce

Když jdu Lipskem… mám zavřené oči. A když je otevřu, vidím ztahanou servírku z restaurace Taparazzi, jak kouří na lavici za restaurací. Kuřácké místo pro personál je hned za kuchyní, která studeně bíle svítí servírce za zády. Místo je plné vůní ostrých jídel, do kterých se mísí zápach hnijící zeleniny a ještě jiný podivuhodný pach: to bude nejspíš parfém města (večerní a letní, přes den je vedro, už podzimní, přece jen máme konec září). Moje servírka tady kouří vždycky sama a nedopalky cigaret zháší o zem a filtry odhazuje do dřevěné bedýnky od rajčat. Její místo u popelnic, s těžkou lavicí spojenou se stolem, s prázdnými přepravkami a kupou starých reklamních letáků působí trochu jako zabordelené dálniční odpočívadlo. Dokouří, nasedne a odfrčí někam k jezeru. Nenasedne, kouří a už teď se těší na další cigaretu, která přijde na řadu za hodinu, za hodinu a půl. Mezitím bude plavat všemi styly mezi hosty s talíři plnými tapas. Unavená lipská servírka. Už se zdravíme. Ne, lžu, nezdravíme. Ale myslel jsem včera na to, že bychom už mohli; viděli jsme se za ten měsíc nejmíň dvacetkrát.
          „Dobrý večer.“        

          „Dobrý večer.“

 

Když ve městě pozoruju lidi… nechci s nimi mluvit. Na trhu v pátek je nejhorší, že musíte přece jen něco říct, když si chcete odnést kilo rajčat. Nakupuju proto jen u Arabů – ti sice mluví mnohem víc než jiní trhovci, ale nečekají žádnou odpověď. Koupím kilo rajčat a rychle se vracím do svého bytu na Reichstrasse, kde mě okamžitě obklopí několik věcí: láska a hlad a nuzota a únava a nahota.      

 

V mé práci v Lipsku mě inspiruje… to, že večer se obléknu do tmavomodrého obleku a umyju si vlasy a bloumám centrem a zastavuju se u pouličních smyčcových kvartet, pouličních houslistek a cellistů a akordeonových trií. Zastavuju se jen tak letmo, nedbale – a představuju si, že jsem slavný, báječně slavný a bohatý dirigent, který zítra řídí velký koncert v Gewandhausu. Teď si vyšel před zítřejším koncertem, trochu se vyvětrat a ještě jednou lehce popřemýšlet o obtížné pasáži v zítřejší partituře. A zastavuje se u buskerů a trochu poslouchá, líbí se mu to, ale jen do té míry, aby se za chvíli zase ponořil do chůze a svých not. Chodím městem a představuju si, že lidé na mě tohle všechno poznávají, že vědí, že jsem to já – ten slavný, báječně zítřejší dirigent. A poslouchají buskery a úkosem pozorně sledují i mě a říkají si, co si asi myslím! Tak si hraju s lidmi, tak podvádím všechny kolem (ale kdoví, možná si to jen namlouvám) i sám sebe (to se daří). Pak jdu okouzleně spát.

          V mé práci mě inspiruje… jeden chlapec z Thomaskirche, který prodává vstupenky na koncerty a asi také pomáhá s koncertním provozem (možná, nevím). Nevím vlastně nic, nevím ani, zda je to ještě chlapec (možná už muž): vypadá tak zvláštně, něco mezi mladým Mr. Beanem a Tadziem ze Smrti v Benátkách. Na malíčku má zlatý prsten a koutky úst má pořád jako od kávy.

 

Foto: Pavel Němec